Před lety jsme s Davidem natáčeli na kameru po dědovi. Názvy filmů byly výmluvné: Robod aneb Robin Hood ve zkratce nebo Vražda u cedule nebo třeba klasická česká pohádka Johny Stupid. Zmíněná kamera měla oproti dnešním přístrojům dvě výhody: nepotřebovala elektřinu a fungovala i v mrazu. Tím ovšem výhody končily a výsledkem našeho tehdejšího snažení byly nezřetelné šedobílé záběry. Diváci, kteří nebyli přítomni na natáčení, přemítali, zda na plátně vidí akvabelu nebo bagr, ale ti co se natáčení účastnili se při každé projekci svíjeli v křečích nezadržitelného smíchu. Ne proto, že by děj byl tak dobrý, ale prostě proto, že si při tom připoměli zážitky z natáčení. A nikomu nevadilo, že si na několikadenní natáčení musel přinést vlastní jídlo nebo spaní ve spacáku ve staré hájovně nebo stodole.
Některá náboženství praví, že cesta je důležitější než cíl. Což jsem si aplikovala pro tuto příležitost takto: natáčení může být pro naše životy přínosnější než film. Čímž nechci nikterak snižovat hodnotu filmu, ale pomyslete jen na ty vztahy, které se vytvoří během natáčení, na ty zkušenosti, které načerpáme, své schopnosti, které prověříme, příhody, které zažijeme.
Doba pokročila, takže nemusíme natáčet na kameru po dědovi, což se jistě projeví na kvalitě filmu:o). Ale zážitky a veselí by mohly být pořád stejné. Už se těším! Těším se na lidi, veselí a příjemný pocit, že něco tvoříme.