Blog - Jan Lipšanský

Jak jsem se dostal k tomuhle scénáři a proč mě bavilo jej psát

Jan Lipšanský

Spousta lidí si naivně myslí, že když se podaří vystudovat FAMU, máte uhlazenou cestičku a můžete si točit dle libosti, cokoliv vás napadne. Ono to tak podle těch českých filmů v kinech skutečně občas vypadá. Ale realita je jiná.

Český filmový píseček je malý. A skutečně obšancovaný lidmi s pozicí, mocí, známostmi, příbuzenskými vztahy a samozřejmě s penězi. Ruka ruku myje, a proto vidíte v kinech pořád ty samé herce stále dokola.

Pokud nemáte pozici, moc, známé, příbuzné, a dokonce ani peníze, vykašlete se na nějaký film, a děláte, co vás uživí – reklamu, překlady, píšete články do novin... Kamarád dělá ve zvukovém studiu, druhý v divadle, třetí pomáhá v rozhlase, a dalšímu se povedlo zdědit jednu osminu desíti baráků na luxusních místech Prahy, tak nedělá nic.

Jenže přece jenom ta scenáristika a dramaturgie se nezapomíná, máte ji pod kůží. A tak sem tam napíšete aspoň knížku sobě pro radost, nebo kamarádům poradíte s nějakým dokumentem, a když máte jó velké štěstí, můžete dokonce scénář nějakého dokumentu sám sepsat. Jsou to takové chvilkové radosti, okamžiky, jež se objeví jednou za čas.

A tak když jsem dostal nabídku probrat námět na historický (nebo spíše historizující) amatérský film s písničkami Ořešáku, potěšilo mě to, protože to právě je jedna z oněch vzácných chvil.

Diskuze byly zajímavé, dlouhé a plodné (zvláště ta v pizzerii na trase u skutečně velmi dobrého bílého vína) a pomalu se nám vyloupl základ příběhu, povahy a pocity postav, a tak se dal napsat bodový scénář, kde je příběh rozveden už do bodů, a posléze do první verze skutečného scénáře, kde už se člověk snaží popsat jednotlivé scény.

Problém se scénářem je pak takový, že scenárista popisuje vize – něco si nějak představuje a musí to do scénáře vepsat. A na druhé straně ten, kdo scénář čte, jej nesmí číst jako knížku, ale ty vizuální představy se pokusit dekódovat.

Jenže. Jenže je to pořád jen úvod. Teď nastane fáze, kdy bude potřeba tyto představy převést do skutečné podoby, dát jim tvar. I vzhledem k nijak závratnému rozpočtu – jde přece jen o amatérský film – budou asi nutné určité kompromisy, na jednotlivých scénách bude znát, že je neprodukuje Hollywood, ale snad ten příběh, i když prostý, zaujme. A snad se zadaří přidat i trochu humoru.